Nová vláda chce změny ke zneužívání institutu osoby blízké atd

 AUTOKLUB ČESKÉ REPUBLIKY
Opletalova 29, 110 00 Praha 1 
www.autoklub.cz  



HLAVNÍ KROKY KE ZVÝŠENÍ VYMAHATELNOSTI DODRŽOVÁNÍ PRAVIDEL SILNIČNÍHO PROVOZU(návrhy Autoklubu ČR z roku 2007 v rámci expertní skupiny zřízené ministrem dopravy k přípravě novely zákona o silničním provozu)

S nástupem nové vlády se na přetřes dostávají otázky změn v zákoně o silničním provozu, včetně návrhů ke zvýšení vymahatelnosti práva. V této souvislosti lze z dosavadních zkušeností s aplikací zákona a vymahatelností postihů konstatovat, že vymahatelnost dodržování pravidel provozu naráží na dva hlavní problémy, a to:
1. zneužívání institutu osoby blízké
2. nevhodně koncipovaná a příliš krátká (roční) lhůta pro zánik odpovědnosti za přestupek

Autoklub ČR připomíná své návrhy, které v tomto směru představil již v roce 2007 v rámci expertní skupiny zřízené bývalým ministrem dopravy Alešem Řebíčkem v roce 2007, jejíž několikaměsíční činnost však nakonec nevyústila ve změnu zákona.

Ad 1. Návrh na eliminaci zneužívání institutu osoby blízké
Podle stávaného zákona je nutné k postihu přestupku vždy nutné identifikovat totožnost řidiče. To je problematické zejména tam, kde nelze totožnost osoby, která vozidlo v určitou dobu řídí či řídila, bezprostředně zjistit – jde zejména o přestupky zjištěné kamerovými systémy (včetně automatických radarů), jakož i o přestupky spáchané nedovoleným stáním vozidla na pozemní komunikaci. U těchto přestupků se provozovatelé často vymlouvají na to, že vozidlo svěřili osobě blízké, v jejíž prospěch mají právo odepřít podání vysvětlení či svědeckou výpověď, přičemž je pravděpodobné, že toto tvrzení je ve většině případů lživé, vedené snahou zakrýt vlastní odpovědnost za přestupek.
Efektivní postih porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích je přitom pro zvýšení bezpečnosti provozu naprosto stěžejní a v tomto směru nenahraditelný. Proto by se novela měla zaměřit především na to, jak tento systém co nejvíce zefektivnit. Nejde přitom o zvyšování sankcí, ale o nalezení takových postupů, které zajistí, že počet potrestaných deliktů spáchaných v provozu se co nejvíc zvýší. Při novelizaci ustanovení o přestupcích proti bezpečnosti a plynulosti provozu lze jít cestou některé ze zahraničních úprav, například cestou nizozemského zákona WAHV,*) jehož soulad s evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (konkrétně v otázce presumpce neviny) potvrdila judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz rozhodnutí ve věci Falk v. the Netherlands) a lze tedy předpokládat, že by přijetí obdobné úpravy v ČR nezakládalo rozpor s Listinou základních práv a svobod. Nizozemský zákon WAHV vychází z následující teze:
Za přestupky, jimiž nebyla způsobena újma na zdraví ani škoda na majetku, jestliže totožnost řidiče nemohla být zjištěna na místě, nese odpovědnost registrovaný majitel vozidla, ledaže prokáže, že
· vozidlo bylo použito proti jeho vůli jinou osobou a použití vozidla nemohl zabránit,
· vozidlo pronajal jiné osobě nejméně na tři měsíce, nebo
· vozidlo prodal jiné osobě, která písemně převzala odpovědnost za používání vozidla.
Jestliže přestupek spáchala jiná osoba a vlastník se nemohl exkulpovat na základě uvedených liberačních důvodů, má nárok na to, aby mu tato osoba zaplacenou pokutu nahradila; tento nárok uplatňuje občansko právní cestou. Za tyto delikty lze uložit pouze finanční pokutu v přesně stanovené výši a následně se o nich, na rozdíl od deliktů, kdy je konkrétní pachatel zjištěn, nevede žádná evidence. Nelze uložit zákaz činnosti ani zaznamenat body.
Právě efektivní vymahatelnost práva je hlavním předpokladem pro zlepšení bezpečnosti provozu, jiné změny mohou být pouze doplňkem. Nizozemský model je výhodný v tom, že provozovatele vozidla nenutí k donašečství na osoby blízké, neboť sankce není ukládána za samotné spáchání přestupku, ale činí ho de facto objektivně odpovědným za jeho rozhodnutí umožnit užití svého vozidla jiné osobě (ostatně i podle Listiny základních práv a svobod platí, že „vlastnictví zavazuje“).
Nizozemský model je výhodnější oproti úvahám o zrušení ustanovení o osobách blízkých (jako je tomu např. v Rakousku) – nedá se obejít lhaním o totožnosti skutečného řidiče, které může zákon opět učinit neefektivním, neboť ani u udaného řidiče není správní orgán zbaven povinnosti prokázat mu vinu podle zákona o přestupcích.
Sankci podle holandského systému platí provozovatel i v případě, že uvede totožnost řidiče, a je tedy jen na něm, aby si následně vymohl peníze, jež vynaložil na zaplacení pokuty, po osobě, které své auto svěřil. Kličky a průtahy v řízení mu tedy jsou zbytečné, čímž je takové řízení mimořádně efektivní a může být i do značné míry automatizované.
Systém by pochopitelně bylo nutné modifikovat na české podmínky, avšak jeho základní idea je plně použitelná i v českých podmínkách a vedla by k výraznému zvýšení efektivity práva a tím i k většímu respektu řidičů k pravidlům provozu. Objektivní odpovědnost provozovatele by stačilo zavést přinejmenším pro případy, kdy je porušení pravidel zjištěno automatizovaným systémem dohledu na provozem.


Ad 2. Úprava běhu lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek, popřípadě i délky této lhůty
Podle stávajícího zákona nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. K zániku odpovědnosti za přestupek přitom dojde i tehdy, probíhá-li o něm řízení, což u řady přestupců vede k tomu, že se snaží o průtahy v řízení a není-li jejich přestupek projednán do roka od spáchání, je promlčen. Obstrukce přitom mají různou povahu, od nedostavování se na předvolání, přes nepřebírání korespondence až po volbu fiktivních zmocněnců např. z Kuvajtu či Vietnamu či jiných zemí, kam se posléze nedaří efektivně a rychle řadu měsíců doručovat úřední obsílky.

Uvedený model tedy již byl v řadě jiných zákonů upuštěn a lhůta pro zánik odpovědnosti na přestupek se stanoví zahájením řízení o něm, čímž obviněný ztrácí motivaci k průtahům v řízení, neboť jimi může sankci pouze oddálit, nikoliv se jí zcela vyhnout. Uvedený model by měl podle názoru Autoklubu ČR být zvolen i v zákoně o silničním provozu, a to např. po vzoru zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, kde je stanoveno, že „přestupek nelze projednat, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán“. Ustanovení tedy brání nečinnosti úřadu, zároveň mu však poskytuje dostatečný prostor pro to, aby ve věci mohl meritorně rozhodnout.





Červenec 2010
Infoservis AČR