Vyhledávání

Africa Eco Race: Elizabeth Jacinto o něco stáhla náskok Tomáš Tomečka, který bloudil

Africa Eco Race: Elizabeth Jacinto o něco stáhla náskok Tomáš Tomečka, který bloudil

Mezi Marokem a Mauretánií

Ještě jsme v Maroku. Možná. Je to sporné. Západní Sahara je území mezi Marokem na severu, Mauretánií na jihu, Alžírem na východě a Atlantickým oceánem na západě. Západní Sahara patří oficiálně Maroku. Mám pocit, že jen formálně. Marocké úřady a armáda ovládají jen silnici lemující pobřeží oceánu. Je to země nikoho. Bez velkých měst, bez silnic. Země, která patří místním berberským kmenům. Země, kde nic není, a přesto se o ní bojovalo. I dnes nejsou všechny spory urovnány. Doporučení od pořadatelů závodu zní jasně. Neopouštět silnici. Nikomu nezastavovat. Zbytečně se nezdržovat. Od konce etapy jet, co nejdříve do bivaku u Dahkly. Jednoho z mála měst na tomto území. Je tady asi nebezpečno.

Už večer a ráno v bivaku je cítit, že se něco změnilo. Drobnost, jaká není na první pohled patrná. Takový ten pocit, že něco je jinak. Něco, co na předchozích místech nebylo a tady je. Takový ten zvláštní pocit, že se na vás někdo dívá. V poušti kousek od bivaku jsou vojáci. Jsou nedaleko, ale musím se koukat pozorně, abych je spatřil. Mají pár stanů a u nich zaparkovaná obrněná a do pouště maskovaná vozidla. Jsme sledováni. Jsme blízko Západní Sahary. Je tady asi nebezpečno.

Vstáváme s východem slunce. Rychlá snídaně a vyjíždíme do jednoho z nejdelších přejezdů mezi bivaky na letošním Africa Eco Race. Skoro osm set kilometrů. Po čtyřstechpadesáti kilometrech budeme projíždět blízko konce rychlostní zkoušky. Chceme tam být dříve, než závodní posádka zdolá svých třistasedmdesát v závodním tempu. Odjíždíme jako první. Ještě před tím, než kluci odjeli ke startu. Ještě dříve než se Petr s Rosťou a jejich asistenční Tatrou vydají po našich stopách na cestu do Dakhly v Západní Sahaře.

K cíli etapy dojíždíme současně ve stejnou dobu, kdy z etapy přijíždí Jean-Luis Schlesser. První vůz v cíli. Za ním se postupně objevuje další, o chvilku později Elizabeth Jacinto. Kluci nejedou. Věřte mi. Toto jsou ty nejhorší chvíle, co na závodech zažívám. Je to směs starostí, obav a netrpělivého vyhlížení čehokoliv, co se hýbe na horizontu v naději, že jsou to oni. Jen aby nezazvonil satelitní telefon. Ten zvuk rezonuje v kostech. Ani se na něj nechodím dívat. Už jsem to párkrát zažil a nechci nikdy více. Ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech. Ne nic takového. Hlavně nic nepřivolat.

Dlouhé minuty čekání. Každá se vleče. Nejhorší pocit je nevědomost a nemožnost cokoliv dělat. Jen čekat. Třináct takových dlouhých minut uplynulo a na horizontu se objevila Tatra. Jsou v cíli.

Elizabeth musela dnes jet opravdu nadoraz. Kluci ji však sami trochu s náskokem pomohli, když lehce zabloudili. V plné rychlosti a v místech, kde se rychle střídal směr podle azimutu, špatně zahnuli a po dvou a půl kilometrech se museli vracet. Etapa byla z těch velmi rychlých. Několik málo a malých dunových polí nebylo ani znát a rozhodovalo se v navigaci a rychlosti. Dlouhé pískové pláně pokryté uschlými a polosuchými keři, někde až metr velikými, nejsou žádný velký problém. Hodně však stěžují navigaci a jsou zdrojem nebezpečných situací.. Vegetace je občas tak hustá, že v ní není vidět ani zapadlé auto. Tomáš brzdil na poslední chvíli. Porouchaná a polozapadlá bugina, přímo na trati, nebyla v keřích skoro vidět. Že se dnes jelo hodně rychle dokazuje průměrná rychlost Elizabeth 96 km/h a Tomáše 92 km/h.

Obrovská rychlost na tolika kilometrech. Bez asfaltek. V neznámém terénu. Při navigaci z roadbooku. Nechápu. Veliké uznání před všemi závodníky. Umím si představit, kolik krizových situací muselo dnes nastat. Kolikrát se všechny posádky ocitly na limitu svém a své techniky. Přesto znovu se zatlačí plyn k podlaze. Překoná se strach. A znovu se jede na doraz. Čtrnáct dnů za sebou.

Je zvláštní, jací jsou místní lidé. Dají na chování. Dají na tradice. Dokáží překvapit. Naučil jsem se nezdravit francouzským bonjour, i když zde všichni francouzsky umí. První slova musí být salam alejkum. Pozdrav v arabštině otvírá cizím dveře. Určitě o lidech, co zde žijí, napíši více. Proč to tedy píši? Pumpař na stanici, kde jsme tankovali, nám dnes vyrazil dech. Takovou drobností, ale nečekanou. Na našem autě jsou samolepky. Naše jména s naši krevní skupinou. Než jsme stačili natankovat sto třicet litrů, co se nám vejde do nádrže, tak jsme dostali přednášku o vhodnosti krevních skupin při transfuzích. Emil má „0-“ jeho krev je univerzální. Já mám „b+“ a Honza „a+“.

Je mě moc líto, že jsem zapomněl pumpařovo jméno. Budu si ho ale pamatovat jako třicetiletého araba v černých, mastných a roztrhaných montérkách, co kdysi asi byli červené. Jak nám v průběhu tankování dává přednášku z biologie o krevních skupinách a my jen zíráme. Prý studoval na univerzitě biologii. Neměl jsem sílu ptát se, proč dělá pumpaře. Nepochopil bych to. Nebo myslím si, že to vím a není mi z toho moc dobře.

Zítra nás čeká odpočinkový den. Tedy den bez závodní etapy. V klidu se přesuneme do Mauretánie. Tam začne to, na co se těšíme. Dlouhé a těžké dunové etapy. Takové jaké se dají jet jen v Africe.

PS: Rád bych poděkoval všem, co píší komentáře na mnoha webových stránkách. Dnes jsem měl možnost být chvilku na internetu a v rychlosti jsem je zhlédl. Děkuji moc za reakce. Jsou obrovskou vzpruhou pro kluky. Jsou obrovskou motivací přinášet videa, fotky a příběhy z letošního Africa Eco Race. Neumím teď z Afriky odpovědět na Vaše komentáře, ale děkuji za ně.

 


Vojtěch Morávek ml.

 

Fotogalerie

Africa Eco Race 2011 a další pěkné fotky zlaté Tatry Tomáše Tomečka

foto týmu

Další fotografie 1 2 3 4 5

Vaše komentáře

Bookmark and Share

MOTORA - autodíly za nejlepší cenu