Afrika Eco Race 2011/2012 : Třicet hodin v dunách

Třicet hodin v dunách

Život, příroda nebo osud, chcete-li, nerozlišuje spravedlnost. Ta mu je jedno. Nezná ji. Miluje rovnováhu. Někde vezme, jinde dá. Něco dá a pak jinde se musí zaplatit. Je jen v hlavě každého z nás, jak se vyrovná se ztrátou a jak s darem. Mohl jsem vidět závod z výšky. Viděl jsem boje o první místa a musel jsem zažít opak. Odpracovat si to na druhém konci. Musel jsem zaplatit. Věděl jsem to. Jen jsem nevěděl, kdy a kde. V první etapě v Mauretánii jsem závodu byl užitečný. Nastala rovnováha.

Začíná to něčím výjimečným. Něčím, co se běžně neděje. Drobností, která se vidí, až když je po všem. Vše do sebe najednou zapadá. Ve volném dni přejíždíme do Mauretánie. Spolu s námi i oba kamiony Balai. To jsou ti, co vyráží po posledním závodníkovi a neodjedou, dokud někdo potřebuje pomoci. Potkáváme se v prvním bivaku. V mauretánském Boulanouar. Závodníci, mechanici, novináři a obě, v základu československé, posádky kamionu balai. Potkáváme se všichni, před první opravdu dunovou etapou. Před etapou, u které je v roadbooku napsáno Reném Metgem „ ..Sand very soft. Difficult dunes. HELL !!!....“ Nevím, jak se na to zavedla řeč. Takové věci se stávají automaticky. Ráno před startem nasedám, místo do našeho novinářského vozu, do Balai 1 k Robertovi, Janovi a Berice. Začíná třicet hodin v dunách.

Závodní trasa z Boulanouaru do Akjutu je dlouhá 435 kilometrů. Prakticky se kopíruje vzdušná trasa mezi oběma bivaky. Doprovodná vozidla jedou po silnicích nebo zpevněných cestách. Je to delší cesta než pustinou, dlouhá šestsettřicetsedm kilometrů.V Mauretánii není moc asfaltových silnic. V podstatě jsou jen tři a Nouakchott, hlavní město Mauretánie, je bodem, kde se potkávají. Cesta z něj vede na sever do Maroka. Na jih do Senegalu a na východ k Mali. Závodníci jedou přímo. Asistence musí jet zdlouhavě přes Nouakchott. V Mauretánii není moc cest, ale jsou zde tisíce kilometrů čtverečních, kde se dá závodit. Kde nikdo nežije.

V závodě jdou dva zametací kamiony. Balai 1 a Balai 2. V prvním je posádka Robet Kasák, Jano Svoreň a Berika. V druhém Petr Foltýn a Jiří Vališ a Gione. Robert s Petrem sedí za volantem šestikolových Tater. Jano a Jiří navigují. Berika je Maročanka žijící ve Španělsku, v běžném životě doktorka u rychlé záchranné služby. Gione je italský anesteziolog. V posádce jedou pro případ první pomoci, které by bylo potřeba.

Prvních dvěstěosmdesát kilometrů etapy vede přes rozlehlé kamenité pláně porostlé trsy trávy s občasným navátým pískem. Potom začíná přes sto kilometrů dlouhé dunové pole. Souvislé žluté kopce se střídají s kilometry velbloudí trávy. „Camel grass“ , velbloudí tráva jsou velké, až metr vysoké, písečné boule porostlé keři. Pevné jako kámen. Mezi nimi je jemný hluboký písek. Nedá se kličkovat mezi nimi. Jsou moc blízko u sebe. Musí se přes ně. Náraz pravého předního kola do tvrdého kopce je v kabině cítit. Druhé kolo se boří do písku a opačně. Už po prvním kilometru takový terén nenávidíte. V etapě jsou jich desítky.

Kamion balai 2 jede do etapy ze startu. My do ní vjíždíme na „checkpoitnu 2“. Dvěstěčtyřicetsedm kilometrů od startu. Z ohromné pláně. Padesát kilometrů blízko od asfaltky. Po průjezdu závodníků tímto bodem se vydáváme za nimi. Jen co jsme vjeli do etapy na závodní trať, mám vytipované dva závodníky. Dva, kteří měli problémy dojet k CP 2. Měli problémy dojet po rovné stepi. Nevím proč pokračují dále do dun. Zvuk jejich vozů nevěstí nic dobrého. Nerozumím jim. Nedokážu si představit, co budou dělat v těžkém terénu s vozem, který není v pořádku. Pokud pořadatelé varují před nebezpečím na trati, je potřeba opravdu vnímat, co říkají. Nemluví do větru. Pokud přímo do roadbooku napíší „ Těžké duny. Bude to peklo“ tak pokračovat s pocitem, nějak snad dojedu a když ne, tak mi někdo pomůže, je hazard s vlastním zdravím a přidělává to práci a starosti mnoha lidem.

A mám pravdu. Buginu s číslem 308 potkáváme o pár kilometrů dál stojící na pláni. Bratři Yves a Francois Fromontovi od nás dostávají vodu na dolévání prasklého chladiče a vrací se na CP2. Tam počkají na svoji asistenci. Více pro ně udělat nemůžeme. Za chvilku nabíráme na plošinu nepojízdnou motorku. Vanderweyen Gilles nasedá do projíždějícího vozu pořadatelů a na své BMW si počká v bivaku.

V dunách už to začalo. Berika hovoří francouzsky a je z ní spojka. Neví, zda dříve odpovídat do vysílačky nebo do satelitního telefonu. Jano má GPS navigaci s vyznačenou trasou a Berice z rukou bere papírky s novými a novými souřadnicemi posádek, co mají problémy. Máme do dun ještě deset kilometrů.

Jako první potkáváme přímo na trati Mitsubishi 331. Utrhnutá poloosa pro Palaskase Athanasiose a Zachariou Panagiotise znamená stop. Nezbývá, než jejich auto naložit a je vzít k nám do kabiny. Jejich ruce, které mohou držet lopatu, se dnes budou jistě hodit. Naložení a upoutání trvá skoro hodinu. Zatím se setmělo.

V poušti se lehce ztrácí orientace ve dne. V noci je skoro nemožné se bez navigace pohybovat. Tatra balai má extra světelnou rampu, ale i tak je osvícený jen úzký kužel před autem. Je velmi obtížné v noci jezdit. Ve dne je možné plánovat průjezd a hledat cestu. V noci je vidět pouze terén přímo před autem. S naloženým balai začíná celonoční vyprošťování. Tatra jede jako tank. Pomalu, ale jistě. Závodníci jsou roztroušeni podél trati. Scénář záchrany se opakuje. Po závodní a vyjeté trati dojedeme na kolmici k uvízlému závodníkovi. Potom Robert za volantem hledá nejlepší cestu na udanou pozici. Někdy je to jen pár stovek metrů. Někdy několik kilometrů pomalým tempem. Stále hrozí zapadnutí. Několikrát se vracíme a zkoušíme to jinudy. Písek je měkký. Musíme si dát pozor na zapadnutí. Nás by nejel nikdo vykopat. My jsme od toho, abychom pomáhali ostatním. Sami si musíme pomoci.

Málokdy se podaří dojet přímo až k uvíznutým. Většinou jsou v místě, kam se v noci neodvažujeme vjet. Nemuseli bychom se už dostat zpět. Zastavujeme co nejblíže a poslední stovky metrů jdeme pěšky. S lopatami na ramenou. S rozsvícenými čelovkami. Scénář se opakuje. Tatra zastavuje a svítí jako maják. Robert s Berikou zůstávají. Jano, já a posádka naloženého vozu 311 bereme lopaty, gps navigaci, vodu a jídlo. Stačí zajít za dvě duny a jste ztraceni. Vím, nezdá se to, ale je to tak. Vždyť jen sto metrů od bodu, kde jsou ti, co jim jdeme pomoci, vidíme jen písek okolo nás. Teprve když jsme na padesát metrů od nich, tak je vidět zapadlé auto a jeho posádka. Pak je to vždy obdobné. Obrovská úleva a vítaní. Nikdo se nezlobí, když vidí posádku balai.

Závodníci vědí, že k nim jedeme. Jen nevědí, kdy dorazíme. Musí to být skličující čekání. Vyzkoušeli už úplně vše a vyčerpaní musejí čekat a doufat. Nic jiného jim nezbývá. Stovky
kilometrů okolo nic není. Není se kam vydat. Pokud odejdete od auta nebo motocyklu, nikdo vás nenajde. Zapomeňte na helikoptéry. Krajina je tak členitá a rozlehlá. Není možné najít někoho, kdo nemá sebou irritrack, který hlásí jeho polohu. Není možné dojít do civilizace. Jediné, co se dá dělat, je šetřit si vodu a čekat na kamión balai. Přijede možná za hodinu, možná ještě dnes, možná až zítra. Ale přijede. Nikdo se nenechá na trati.

Nepočítám, kolik písku jsem za tuto noc přeházel. Naučil jsem se však jednu věc. Rozeznávat závodníky. Ty, co jsou zde omylem a nikdy v písku nejezdili od těch, co umí, ale měli smůlu a nebo udělali chybu. Těch prvních je většina, co potkáváme. Většinou benzínový vysokootáčkový speciál. Takový dokáže svou silou zdvihnout od kol mnohametrové sloupy písku. Efektní pro fotografy. Vůz postavený pro vítězství. Nezastavitelný pro toho, kdo to s ním umí. Trápení a frustrace pro toho, kdo umí sešlápnout na rovině pedál k podlaze a jet rychle. V písku je
ztracen. Ti, co v písku umí, se po čase dostanou z problémů sami a pokud ne, tak práce s nimi je rychlá a krátká. Pár lopat a společná síla je dostane z nejhoršího. Pak si dál poradí sami. Ti, co neumí, zapadnou i na rovině. Někdy mám chuť takové piloty vytáhnout zpoza volantu a sednout si místo nich. Pomalu na plyn s citem. Jak kdybychom mluvili k hluchým. Podložený vůz vyjížděcími plechy dostane trakci. Závodník to ucítí a plyn letí na podlahu. Výsledek je posun o půl metru pro posádku a my, co vzadu tlačíme, jsme po kolena zahrabaní a pliveme prach a písek hned po tom, co se dotočí zadní kola a gejzír písku od kol se malinko usadí. A znova. Třeba hodinu, dvě. To samé. Ten samý scénář. Slovenština i čeština má mnoho slov. Používáme je s Janom často. K tak těžké práci to patří. Několikrát za noc. To samé.

Ráno dostáváme pokyny jak dojet k motorkáři. Nejrychlejší cesta je projet celé dunové pole do konce po zavodní trase a pak jet podél a znovu vjet do dun přímo k němu. Uvízl skoro ke konci. Tři kilometry písku dělí od otevřené krajiny. Tři kilometry v dunách je někdy nekonečná vzdálenost.

Z dun vyjíždíme před polednem. Na samém konci čeká zapadnutí i nás. Tatra se noří do jemného písku až po středovou trubku, ale pomocí vyjížděcích plechů se vyprošťujeme. K motorkáři jsme schopni se dostat na vzdálenost kilometru a půl. Pak musíme pro neprostupný terén jít pěšky. Nacházíme ho sedět u motorky vyčerpaného a žíznivého. Prý už nedoufal, že k němu někdo přijde. Naprosto neví, kde je a jakým směrem se vydat. Do dnešního dne jel na třetím místě. Jel na vítězství. Dnes je rád že v dunách nezůstal.

Kolem druhé hodiny ranní máme před sebou poslední dva zapadnuté. Patnáct kilometrů dále po trati a pak tři kilometry mimo posádka vozu 315 Michel Visy s Philipem Bourquinem. Mají problém. Jejich vůz je nepojízdný a uprostřed měkkého písku v členitém dunovitém terénu. A motorkář Andre Lenoble, který úplně zabloudil a je naprosto mimo trasu. V noci se dostaneme k 315. Těžko se k nim Robert dostává a několikrát to vypadá, že to snad ani nepůjde. Robert je vynikající řidič a Tatra je nezastavitelný kamion. Nejhorší se bylo k němu dostat. Vytažení navijákem netrvá tak dlouho. Zapřažení za Tatrou jsou dotaženi k závodní trati, kde počkají na balai 2, co jede za námi. Oni mají na plošině volno a mohou ho vzít. Motorkář musí počkat až do zítra. Pro únavu nejsme schopni pokračovat dál. Ani nevím, jak jsem usnul. Špinavý a samý písek jsem vlezl do spacáku a hned spal.

Jsme na planině. Dvacet kilometrů od bivaku. Dnešní etapa pro balai končí. Od rána jsou další závodníci v další dunové etapě. Závod pokračuje dál. My jsme o den zpět.

Po dojezdu do bivaku se dozvídáme, že dnešní etapa byla přerušena a zítřejší zrušena. Mnoho vozů je na trati. S vyproštěním pomáhá mauretánská armáda. Posádky kamionu balai dnes přespí v bivaku a teprve ráno vyjedou opět k těm nevíce zapadlým.