Afrika Eco Race tentokrát pohledem z vrtulníku.

Chci vrtulník!

Dnes se nemusím ptát na to, jaká byla etapa. Dnes ne. Viděl jsem, kudy vede. Viděl jsem, jak Elizabet nahání kluky. Viděl jsem celou etapu tak jako málokdo. Viděl jsem a zažil víc, než jsem čekal. Lydie děkuji ti za nádherný vánoční dárek. Vím, říkala jsi mi to na trajektu. Prý jsem minulý rok chtěl letět vrtulníkem. Letos prý poletím. Já ti moc nevěřil. Promiň! Ona si mou prosbu pamatuje. Minulý rok to nevyšlo. Letos na mě myslí a prý mi dá vědět. Já už zapomněl. Ona ne!

Včera byl poslední den roku 2011. Uzavíraly se příběhy. Něco se mi však mělo ještě v tom roce udát. Událo se. Lydie, „executive director“ závodu, přišla k nám kolem deváté večer. Prý si na nový rok nemám chystat program. Mám ho již naplánovaný. První den nového roku. V osm hodin ráno mám být u vrtulníku a celý den strávím spolu s kameramanem na palubě. Přelomový rok v mém životě končí.

Přiznám se. Nikdy jsem neletěl vrtulníkem, ale slyšel jsem nejednou vyprávět o tom, jak piloti tyto soutěže milují. V normálním životě jsou svázaní pravidly. Jejich běžné dny vyplňují lety „z budovy na budovu“ v jasně daných koridorech. Žádná zábava. Žádná svoboda. Létají podle pravidel. Tady ne. Pravidla jsou zapomenuta. Tedy kromě dvou. Mít dostatek zdravého rozumu a vyjít vstříc kameramanovi na palubě. Koncentrovaná radost z létání. Věděl jsem, že to bude jízda. Jen jsem nevěděl, že tak velká! Za kniplem sedí starší pán. Tuším, že má nalétáno hodně. Jen zatím nevím, že často léta pro lidi od filmu. Musím teprve zjistit, že to má zatraceně dobře v ruce. Nemohl jsem snad ani dostat lepšího pilota.

Celý let je podřízen kameramanovi na palubě. Většinu času tráví vykloněný ze dveří a jištěný speciálním popruhem. Já fasuji stejný a dostávám základní instrukce. „V helikoptéře buď vždy jištěný“ „Pokud přistaneme a vrtule se točí, nikdy nevystupuj směrem k ocasu vrtulníku.“ „Vždy se vystupuje dopředu.“ Ve sluchátkách pak ještě slyším, ať si to užiji.

Dva průlety nad ranním bivakem a nad etapu se dostáváme několik minut po startu prvního motorkáře. Nedělají to poprvé. Pilot ani kameraman. Naučená gesta a pár slov do interkomu. Nízký průlet po boku závodníka jen pár metrů nad zemí. Pak trochu nadletět a s couvající helikoptérou se držet těsně před ním. Na palubě se rychle zhodnotí situace před námi. Nedaleko je větší kopec, kolem kterého vede trať rychlostní zkoušky. Nádherná záminka „se za něj schovat“ a vynořit se těsně před projíždějícím závodníkem. Takových situací jsou desítky. Nedbám na přetížení. Nedbám na protestující žaludek. Toto se prostě musí zažít.

První desítky kilometrů etapy je kamenitá cesta. Vede pláněmi, aby se zanedlouho stočila do hor. Zde přilétáme k naší Tatře. Už z dálky vidím, jak Tom s Vojtou jedou podél pohoří a několik kilometrů za nimi jede Elizabet. O několik minut později, v horách, se k bojující dvojici opět vracíme. Jacinto kluky viditelně dotáhla. Je to těžko popsatelný pocit. Vidím trať mnoho kilometrů dopředu a mohu z výšky sledovat souboj obou kamionů zároveň. Stále velmi kamenitá trasa závodu vede po úbočích skal, vlní se roklemi a soutěskami. Kluci ztrácí a Jacinto je pomalu stahuje. Cesta se otevírá. Z hor se vyjíždí na kamenito-písečnou pláň. Zde se síly vyrovnávají. Odstup se ustálil. Z mnoha křižujících stop je potřeba najít tu správnou. Tu, co je napsána v roadbooku. Zatím je to pro nás dobré. Zatím.

Druhá část etapy je úplně jiná než ta první. Z ničeho nic se kamenité vyjeté cesty mění na písčitou pistu, po které se dá jet velmi rychle. Je to zrádné. Kolikrát z výšky vidím, jak různí závodníci minou brzdící bod do ostré zatáčky. Výsledkem je většinou zvířený písek a pomalý návrat zpět na cestu. Krajnice nejsou lemovány příkopy, takže se může riskovat. Vždy to však nevychází. Je potřeba vědět, kde je limit, který se nesmí překročit.

Někdy to však nevyjde. Někdy se hranice překročí. Z vysílačky slyšíme volání záchranářské helikoptéry. Míří ke zraněnému motorkáři. Zanedlouho letíme nad odstavenou motorkou i my. Už bez jezdce. Přeji si a doufám, že se mu nestalo nic vážného. O pár kilometrů později je vidět těžce poničený pickup ruské posádky. Byli příliš rychlí. Tentokrát to nevyšlo. Šli přes střechu. Oba závodníci se zdají být v pořádku. Zdvižený palec jednoho z nich nám dává za pravdu. Ke konci etapy dolétáme kluky. Mají problém. Na první pohled je to vidět. Elizabet je v rychlých pasážích druhé poloviny předjela a ujíždí jim. Vidím ji na horizontu v dáli. Ještě, že se blíží konec. Ještě pár kilometrů. Něco je špatně. Vidím to z výšky. Cíl etapy se blíží. Elizabet Jacinto i Tom s Vojtou do cíle dojeli.

Dnes měl Tom s Vojtou štěstí v neštěstí. Neštěstím byla proražená pneumatika. Vydržela být dohušťována více než sto čtyřicet kilometrů závodního tempa. To je to štěstí. V cíli byla úplně zničená. Nikdo z nás nechápe, jak je možné, že to vydržela. Trojitý plášť s ocelovými výstužemi byl na mnoha místech úplně zničen a přesto vydržel. 

Zítra nás čeká poslední závodní etapa. Potom přijde volný den. Na chvilku se závod zastaví. Zregenerují se síly před druhou polovinou. Mnozí to potřebují. Mnozí jedou na doraz. Zítřejší bivak je sedm set kilometrů daleko. Odpočinek nebude zadarmo.

Vojtěch Morávek ml.

AER - výsledky 6. etapy
Výsledky 6. etapy
Místo Pilot (st. č. - vůz) Čas (+ztráta)
1. Jacinto E. (402 - Man) 3h 54' 37"
2. Tomeček T. (400 - Tatra) + 12' 49"
3. Essers N. (401 - Man) + 26' 47"
4. Hillewaere P. (403 - Man) +1h 57' 43"

Průběžné výsledky po 6. etapě
Místo Pilot (st. č. - vůz) Čas (+ztráta)
1. Tomeček T. (400 - Tatra) 23h 30' 39"
2. Jacinto E. (402 - Man) + 22' 13"
3. Essers N. (401 - Man) + 9h 26' 27"
4. Hillewaere P. (403 - Man) + 26h 32' 09"

Fotogalerie

Afrika Eco Race 2011/2012 a čtvrtý den týmu Tomáše Tomečka

foto týmu