Cestou necestou, Hedvábnou stezkou (1.) Dojmy z cesty do Mosky od Petra Podroužka

Cestou necestou, Hedvábnou stezkou (1.)

„To určitě bude super zážitek,“ shodli se manželé Kaštanovi, dakarští světáci, když jsme dali řeč o tom, že budu jedním z maximálně tří českých novinářů, jež začátkem července zamíří na rallye Hedvábná stezka do Ruska. Proč ne, odpověděl jsem si, když se u nás dosud tak pramálo rozšířená SILK WAY dostala už pod nehtíčky slavnějšímu Dakaru. Však si již organizátoři mnohem slavnějšího bratříčka již také vzali pod svá křídla.

Letos poprvé se ruská rallye jede začátkem července. A není žádným tajemstvím, že sama vláda si vzala za úkol, vlastně musela si vzít, že během pětiletky bude o Hedvábné stezce slyšet pomalu na každém rohu. A aby tomu tak opravdu bylo, dohlíží na to v Rusku ti nejvyšší v čele s Putinem.

Jo kaviárek… tak na ten jsem musel zapomenout hned zrána sedmý červencový den 2011. Vstávat na autobus mířící z Brna na ruzyňské letiště ve dvě hodiny ráno opravdu není můj šálek kávy. V takovém případě ani spánku moc nedávám, respektive tělo nechce pod peřinou do klimbu vůbec. A tak to končívá většinou žaludkem na vodě. Jenže co dělat, když bus odjížděl z Brna ve 2 h 45 minut, v sedm jsem si to měl přivandrovat na letiště v Praze a v devět už zamířit do oblaků. Měl…

Dlouho ho to taky vypadalo, že nebude žádný problém, jenže… „S potvrzením, které posíláme v příloze, se odbavte na letišti, budeme se těšit na setkání,“ přišel mi email od organizátorů SILK WAY. Na „papíru“ čněla dvě velká razítka nejvyšších zástupců Moskvy. Sice jsem se nikdy nedostal do Ruska bez víza, ani jsem to v podstatě nezkoušel, ale proč by nemohlo z Ruska přijít nařízení, po kterém by na letišti sklaply podpatky a já prošel jako nůž máslem i bez víza. Prošel, ale pouze přes odbavovací terminál. Půvabná blondýnka za přepážkou koukla na váhu zavazadla, koukla do pasu, koukla na „vízum“, usmála se na mě, že si to s tímto „papírem“ ještě užiji. Měla na mysli kontrolu na gate i dále. Dále, než na gate jsem ale stejně nedošel… „To není vízum, se kterým by vás z Moskvy nevrátili,“ shrnu raději jednoduše mnoha minutovou konverzaci s odbavovací pracovnicí.

Už méně sličná a už vůbec ne usměvavá „odbavovací“ slečna z gate mi ještě tak stihla někde sehnat adresu na ambasádu, že prý by neměl být problém, aby mi vízum dali hned a snad bych mohl ještě teoreticky stihnout další letadlo, které odlétá v 11.45 h., a když se to nepodaří, tak holt zamířím do Moskvy až v pět odpoledne. Slečna byla asi srandistka…

Minuty se začaly načítat. Pěkných pár jsem musel posečkat, než se mi vrátila bagáž. A potom hurá na autobus 119 směr dejvická stanice, kde jsem musel přeskočit na tramvaj č. 26 a ze stanice Letná to mělo být na ambasádu coby dup. Mezitím jsem ještě musel dát vědět na moskevské letiště, aby mě někdo z pořadatelů tak brzy nevyhlížel. A to jsem si bláhově myslel, že se skočím podívat i na Lenina, což bylo dříve hodně povinné a než se úplně rozsype.

S báglem, notebookem, foto a kameramanským příslušenstvím jsem pospíchal na ruskou ambasádu, i když jsem popravdě moc nevěřil, že bych dřívější let mohl stihnout. Nakonec jsem ale zapochyboval, zda následující dny vůbec něco stihnu. Před ambasádou čekala fronta jako prase a nechtěla se vůbec zmenšovat. Než jsem přišel na řadu, tak jsem zjistil, že stejně nemám na dotazník potřebnou fotku, kopii cestovního pojištění a české peníze na zaplacení víza. Platební karty, ani jinou měnu prostě zde neberou. A navíc vyplněný formulář, jež nazývají Anketou, vybírali pouze do dvanácti hodin. A ve frontě stojící „dobré“ duše mě „uklidňovali“, že za expresní příplatek mi vízum do tří dnů určitě udělají. 

Tudíž jsem musel Rusa za sklem šokovat. „Potřebuji vízum do dvou hodin, protože potom je to pro mě už o ničem,“ dal jsem neznámého zcela jasnou svoji představu vystavění víza. Podsaditější padesátník s knírem a málo vlasy na hlavě se na mě díval, jakoby se mu zjevil přízrak. Když pochopil, že opravdu potřebuji pas do dvou hodin, vytratil se a vrátil i s konsulem. Zřejmě došel k výsledku, že více hlav, více rozumu.

No, nakonec mi pas s vízem za 120 minut hotový opravdu slíbili. A štěstí mi přálo, když mi vypadla zcela náhodou z peněženky fotka. Sice už kdysi použitá, ale bratelná. Takže už mi nezbývalo jen někde vyměnit zpátky dolary za koruny, neboť vízum s rychlostí zvuku přišlo na 1 980 korun. Také jsem se už konečně mohl vydat nakojit žízeň a něco malého zakousnout.

Vlítl jsem do nejbližší cestovní kancelář, kde mi peníze rozměnili, i když sáhli ze soukromé kapsy. O deset metrů dále jsem narazil na obchod s potravinami. Protože jsem byl za hraně s českými korunami, bral jsem za vděk kofolou, pěti rohlíky a tatrankami.

Usedám znaven vedle obchodu na zavazadlo a koukám směrem k fotbalovému stadionu Sparty, který obcházejí mladí florbalisté. Do naší matičky měst se jich sjelo totiž na devět tisíc. Inu, prožíváme florbalový boom …

Petr Podroužek, foto: autor

HODNOCENÍ: 4 – (den blbec, ještě mi tak chybělo skočit pod vlak)

Fotogalerie

Cestou necestou, Hedvábnou stezkou 2011 - nejdříve na úřady...

viz zajímavá anabáze v článku Petra Podroužka, foto autor