Cestou necestou, Hedvábnou stezkou (2.). Další dojmy z cesty do Ruska od Petra Podroužka

Cestou necestou, Hedvábnou stezkou (2.)

Jsou dvě hodiny před rozhodnutím, zda se vydám do Ruska a zúčastním se, jako jeden z českých novinářů, co by na prstech jedné ruky spočítal, rallye Hedvábná stezka. Sluníčko pálí, po hektických hodinách lítání kolem víza, mně řádně teče pot snad všude, kde to jde. Čekám na konečný verdikt. Budu si moci o SILK WAY letos jenom nechat zdát?

Na ruskou ambasádu dorážím raději půl hodiny před otvíračkou. A dělám jenom dobře, protože se to tady začíná zájemci o víza pořádně hemžit. Přestože všichni bez výjimky musejí nechat veškeré kabely, kabelky projet bezpečnostním rámem, já mám výsadu jít přímo. Důvod je prostý. Nabalený vším možným vypadám spíše jako Otesánek. Tělo se prohýbá pod jednou obrovskou taškou, druhá kabela ukrývá počítač a třetí fotoaparáty a kameru. Bezpečnost jde v tuto chvíli očividně stranou, což mi je teď totálně fuk. Postupem času zjišťuji, že jsem mezi ostatními očividně pouze jedinou soukromou osobou. Ostatní, jako zástupci cestovních kanceláří, svírají v rukou kupy složek s pasy.

Mimo oficiální pracovní dobu tak nechávají svým klientům vystavit potřebné povolení. Ale všichni tady bez výjimky přinesli žádosti před více než třemi dny, dřívější expres údajně není možný. No maucta, pesimismus opět začíná drásat tělo. Nicméně už mi to začíná v hlavě pomalu šrotovat, v kolik se tak asi budu ještě dnes vracet autobusem z matičky našich měst pěkně domů do Brna. Krátce před druhou se otevírá pokladna, vysolím zde necelé dva tisíce a stavím se do další, rozhodující fronty. „Vy jste to dnes podával? To tady nemáme,“ vykuleně na mě hledí mladá ruská slečna za oknem. „Ale vydržte, možná se na tom ještě pracuje,“ dodává a vrhá se na další práci. Jo a možná můj pas skončil, kdo ví kde, napadá mě. A tak čekám pět, deset, patnáct minut… nic. Stoupl jsem si raději ´nenuceně´ do hledáčku pasy vydávající slečně, aby na mě občas koukla a třeba i nezapomněla. Je půl třetí, blíží se čas rozhodnutí, zda ještě stihnu odlet, nebo jen vzdáleně vzkážu; Rusko, tak se měj!

Do okýnka se dere mezitím jeden žadatel za druhým, nejraději by se už viděli všichni odsud pryč. Najednou se slečna vykloňuje z okénka a mává na mě. Předává mi pas a ať si prý údaje raději ještě zkontroluji. Činím tak nějak napůl, protože by to stejně dopadlo prašť, jako uhoď, opravu by udělat už stejně nestihli. Beru nohy na ramena a snažím se, na těle s dobrými dvaceti kily navíc, utíkat směr zastávka tramvaje číslo 26. Potom to už jde kupodivu jako po drátku. Na „kruháči“ procházím v klidu podchodem, autobus číslo 119, mířící na letiště, jakoby čekal jen na mě… po chvíli už vidím odletový terminál, dnes podruhé.

Přicházím k přepážkám českých aerolinií, abych požádal o novou letenku. Ze dvou možných variant si vybírám tu, ve které si lebedí na první pohled divně vypadající zaměstnanec. Ještě při chůzi mi to šrotuje, zda jde o ženu, nebo muže. Žena – tipuji. Moje domněnka však byla naprosto mylná. Jde o muže v dámském oblečení, v sukni ale s jasnými prvky mužského hlasu. Je mi to ale nyní naprosto jedno, i kdyby tam seděl samotný lucifer, hlavně ať to dopadne ok. „Neboť nešlo o naši vinu, budete si muset doplatit,“ trefí mě hned svými slovy mezi oči podivná osůbka. „Kolik?!“, vyhrknu na ni. „Počkejte chvíli,“ nechává mě v nejistotě a někam telefonuje.

„Mám tady pána, měl letět v devět… ano, je to pan… ano, bude rád, já mu to vyřídím,“ slyším tlumená, ale velmi nadějná slova za oknem. Bingo! Letím a nedoplácím. Ó děkuji vám z celého srdce české aerolinky. Možná se začíná blýskat na lepší časy. V pět hodin jsem se měl vznést do oblaků. Nevznesl…

Přibližný čas odletu v 17.40, hlásí tabule. Ze všech letů zrovna ten jediný musí mít zase problém. Ale naštěstí to byla poslední blbá kapka na pořádně hektickém dni. Letušky se omlouvají, prý se někde, z předcházejícího letu, zdrželo letadlo. Nechává mě to však naprosto lhostejným, klidně ho mohli ještě nechat z venku ještě umýt, a vevnitř vysát, hlavně, že poletíme… Za chvíli už popojíždíme na ranvej, pár minut čekáme, motory se rozbíhají na plné obrátky. Letím…

Petr Podroužek, foto: autor

HODNOCENÍ: 1 až 2 = (není možné, že vše tak nejisté může dopadnout nakonec tak skvěle. Ještě tak mít chvílemi nosiče a odpočinout si při tantře a nemá to chybu)