Cestou necestou, Hedvábnou stezkou (3.). Letadlo s našim kolegou přistává v Moskvě

Cestou necestou, Hedvábnou stezkou (3.)
Letadlo přistává v Moskvě několik desítek minut před půlnocí. Už jen neskutečná smůla mě mohla zabránit účasti na rallye SILK WAY. Vše probíhalo najednou na mě až neskutečně klidně.

Na letišti mně čekal jeden z organizátorů, moc slov jsme neprohodili. Měl jsem toho už za celý den docela dost a dotyčný se k rozhovoru taky zrovna dvakrát nehrnul. Posečkali jsme na osobní dodávku, která mě za pět minut nabrala, a vydali jsme se pouze s řidičem konečně na hotel. Spíše ale než jsme jeli, po metru jsme poposkakovali. Na čtyřproudové silnici se před námi vytvořila neskutečná bariéra popojíždějících aut. Za hodinku jsme zvládli jen něco kolem dvou kilometrů. Po nervy drásajícím honění za vízem mě už podobná situace nemohla vykolejit. Za šedesát minut se kolona najednou rozestoupila a řidič začal dohánět ztracený čas.

Z rádia se linuly typicky ruské písně, inu, v tomto proniknout do hitparády se zdejším muzikantům opravdu hned tak nepodaří. Kodrcali jsme se po přivaděči, proto nebylo po nějaké památce ani vidu. Aspoň vozový park se od mé návštěvy Moskvy v roce 1985 pořádně obměnil. Jen trolejbusy vrací do doby dávno minulé. Moc vzpomínek mi na první návštěvu tehdejšího Sovětského svazu nezůstalo. Jen si vybavuji, že jsme tenkrát v letadle dostali bonbóny proti praštění v uších, že jsem prodal v Rusku tehdy tolik žádanou sportovní obuv značky Puma za cenu, za kterou jsem boty koupil zhruba rok před tím. V obchodech bylo vše v bílých neprůhledných obalech, takže kde se co ukrývá, bylo pro mnohé turisty záhadou. Kam oko dohlédlo, všude byly stánky s „mužíky“, kteří vesele popíjeli vodku.

Na desetiproudové silnici našemu taxíku ulítla poklice. Řidič Volhy nelenil, a přestože jsme se nacházeli uprostřed automobilového chaosu, zastavil, a pro poklici si v klidu došel. A nesmím zapomenout, že u hotelu se objevila kouzelně pěkná dívka, která se chtěla dostat na místní diskotéku, k čemuž ale potřebovala cizince. Měl jsem původně v úmyslu ruskou „kočku“ sbalit, nicméně jsem, jak se záhy ukázalo, špatně přeložil z ruštiny čas rande, takže to vše skončilo pro mě fiaskem…

Kápnu božskou, ubytování tentokrát ovšem stálo za to. O kolika hvězdičkový hotel jde, mi není známo, ale nemohl jsem si naříkat. Škoda jen, že na krátký čas, protože co nevidět se vyrazí do nepohody, do spacáku a pod stan. Služby a slušnost si v hotelu ale podávají ruce. To se to spalo, i když by mi bylo, po celodenním martýriu, jedno, kdybych měl přenocovat třeba i ve vaně…

Petr Podroužek, foto: autor

HODNOCENÍ: 2 = (cesta hrůza, ale kde o kolony dnes není nouze, že. K ostatnímu netřeba slov)