Cestou necestou, Hedvábnou stezkou (4.). A opět trocha byrokracie .....

Cestou necestou, Hedvábnou stezkou (4.)

Kašlu na snídani, ani nějak nemám hlad. Sedám do autobusu u hotelu a vydávám se směrem ke stadionu v moskevských Lužnikách. Tady by už mělo od deseti hodin fungovat akreditační středisko SILK WAY.

To opravdu funguje, ale je to tak trochu divočina. Je vidět, že u vchodu do místnosti poněkud postarší dáma v brýlích kapánek tápe. Zřejmě něco podobného dělá poprvé v životě a prožívá strašlivá muka. Když se ve frontě dostávám na řadu, koukne na můj pas, novinářský průkaz a posílá mě za roh. Jenže kde nic, tu nic. Za rohem je pouze pár kolegů novinářů. A tak se vracím.

Mezitím se mě další organizační pracovník ptá, zda budu novinářem pouze v Moskvě nebo pojedu až do Soči. Až dolů, k budoucímu olympijskému městu, odpovídám. Ukáže mi na řadu, kde jsem již jednou důlek vystál. A dopadám stejně. A tak jsem se „vytočil“, poněkud více zvýšil důraz v hlase, což se nakonec i vyplatilo. Dotyčná na mě vytřeštila oči a začala za stolem tancovat, jen aby vyvinula nějakou činnost a nezachytil náhlý problém někdo jiný.

Vzápětí zvedla telefon a zavolala své asistence. „Kde jsi? Co tam děláš? Tam nemáš co dělat! Přijď honem sem,“ zněla nervózně prostorem její ruština. S asistentkou jsem vyrazil k šéfové tiskového střediska. Ta na mě koukla a jakoby jsme se už někdy v životě setkali, zvolala: „Peter!“ Vyloudil se mi okamžitě na tváři úsměv, ale jen do té doby, než jsem zjistil, že s rodilou Francouzkou se hned tak nedomluvím. Jenže s angličtinou to byla zase pořádná divočina. Nicméně všechny dámy země galského kohouta ve vedení tiskového střediska, a byly tu hned tři, působily naprosto pohodově.

Mnohaleté zkušenosti z Dakaru je mnohému naučily. V tu stejnou dobu ukazovaly ručičky hodinek deset minut před patnáctou hodinou, tedy chybělo několik posledních desítek sekund do skončení vydávání obědu. Byl jsem okamžitě nasměrován do restaurace, samotná akreditace prý počká. Na obědě jsem mohl být rád aspoň za něco málo vyškrábaných jater a brambor z pánví. Pak mi už nic nebránilo vrhnout se do vyřizování nejrůznějších formalit. Na jednom z pracovních stolů jsem napíchl následně notebook do sítě, odskočil jsem si načepovat první z mnoha dalších káv, které mě zajisté ještě čekaly, do teplem deformujícího podšálku s neobyčejnou lžičkou z umělé hmoty, lehkou, ohebnou, pružnou, kterou vyvinuli výzkumníci z NDR, a pustil jsem se do kolotoče focení, natáčení a psaní.

Za sluníčka i za prudkého deště, tedy za tréninkových podmínek před samotným „horkým“ startem Hedvábné stezky. Stihnul jsem sice ještě přijmout pozvánku od vedení tiskového střediska na společnou večeři, jenže jsem byl nakonec tak zaměstnán, že jsem hodinu srazu propásl. Zůstal jsem tak o hladu. Ještě, že mi pokojská nechala na lístečku přející dobrou noc zabalenou čokoládu, která se jinak běžně dává pouze ke kávě. Díky i za to, neznámá.

                                                                                                                                                                                                                                                           Petr Podroužek, foto: autor

Fotogalerie

Silk Way 2011 - stále ještě v Moskvě a před startem

foto Petr Podroužek