Cestou necestou, Hedvábnou stezkou (5.). Novinařina zde není žádná selanka.....

Cestou necestou, Hedvábnou stezkou (5.)

I při rallye Hedvábná stezka to jde jako přes kopírák. Pokud jste píšícím novinářem, fotografem, kameramanem a redaktorem v jedné osobě, je to časový nářez. V takovém závodu o infarkt na vidličku si stihnout napíchnout nějaké to sousto může být docela problém. Kdepak novinařina, a zvlášť podobná této, není žádná selanka, jak by se někomu mohlo na první pohled zdát. Není nadto si aspoň čas od času sednout jen tak za počítač a informace obtelefonovávat.

Běhání s kamerou a boření v hlubokém sněhu je pro kameramany častokrát spíše tou lepší variantou. Ani počasí v Moskvě se ale dvakrát nevydařilo. Inu, jak by konstatoval ve filmu Na samotě u lesa – na prahu chalupy stojící nesmrtelný Josef Kemr: „A chčije, a chčije.“ Prý by postupem času ale mělo být jižněji tepleji. O dešti se nemluví. Možná raději…

Na druhou stranu už ovšem nic nebrání tomu rozjet SILK WAY RALLY naplno. Se startem z místa letních olympijských her 1980 až do připravujícího se tentokrát zimní oblasti, jež by stejnému sportovnímu svátku měla posloužit v roce 2014, v Soči.

Úderem deváté hodiny moskevského času (v Česku o dvě hodiny méně) už není v komplexu Lužniky, ve kterém brněnský fotbalista Jindřich Svoboda svým gólem zajistil vítězství našeho mužstva ve finále proti NDR, znát, že se zde ještě před několika desítkami minut odehrával koncert túrujících motorů pestrobarevných osobních aut a kamiónů. Stadion se zase ponořil do „mrtvého“ ticha, když jen tu a tam projde ochranka.

Protože je nás tady novinářů, jež pocestují s kolonou z Moskvy až do Soči, jako do mariáše, dochází ke zmatkům. Doplatil jsem na to i brzy ráno, před odjezdem z Moskvy, i já. Namísto domluvených v sedm hodin, jsem na smluveném místě trčel zbůhdarma dobrých devadesát minut. Tou dobou jsem se přitom měl už prohánět v autě stíhajícím závodní auta. Ale nikde nikdo, telefon zůstával hluchý, super situace. Tak jsem už přemýšlel pomalu, kde asi přenocuji, než někdo zjistí, že jsem zůstal 400 kilometrů pozadu. Nakonec se pro mě stalo vysvobozením, že se kolem tiskového střediska ochomejtli „červení“, tedy hlavní organizátoři, jež na sobě nosí stejná reklamní trička dané barvy.

Takže jsem se s nimi projel autobusem a poté cestoval letadlem, které pamatuje snad Švédy na Karlově mostě. Pravda už let byl „vzrušujícím“ zážitkem a po přistání jsme si museli poradit sami, jak dostat bágly ze zavazadlového prostoru. V Lipecku nás přivítalo pořádné horko, ale také tmavá oblaka nevěštící nic dobrého. Zrovna nyní začíná naše „máma“ pohodová tisková mluvčí, kterou snad nic nerozhází s hlasem kapánek chraplavým, Francouzka Marie Lacombe, zatahovat plachty naší redakční místnosti, přesněji řečeno stanu. Vzhledem k tomu, že tato milá dáma má nejen z Dakaru hodně zkušeností… necháme se překvapit. Možná by to chtělo jít co nejdříve, dokud se shora nespustí voda, aspoň stan postavit…

Petr Podroužek, foto: autor