Pouštní zachránce Róbert Kasák, pilot Tatry Balai, vzpomíná na Afriku 2011

Pouštní zachránce

Róbert Kasák, pilot Tatry Balai a jeho navigátor Ján Svoreň, stáli na startu „loňsko-letošního“ ročníku Africa Eco Race 2011. Závodu, jenž svoji trasou a duchem tradic navazuje na počátky závodění dakarského typu, místy přímo kopíruje dřívější slavné etapy. Více nám k tomu všemu poví pan Kasák osobně:

Robe, jsou tomu 3 měsíce, co Africa Eco Race skončila. Rally, která se nese v duchu tradičního dakarského programu. Jaké máte s odstupem času nyní pocity z toho všeho?
- Byla to pro mě nová zkušenost, protože doteď jsem žádnou rallye takovéhoto rozsahu neabsolvoval. A je to něco úplně jiného, když jedem jako asistence, po spojovacích trasách, anebo jsme přímo v závodě, v terénu.

Patřil jste mezi organizátory na trati, tedy spíš jste „zametal“ za všemi. Byl zde ještě nějaký podobný kamión?
- Po příjezdu do Chateau de Lastours(FRA), kde byl oficiální start závodu, jsme zjistili, že jsme na celý soutěžní peloton sami. Po pravdě řečeno – byl to pro nás trochu šok, původní informace hovořily o třech vyprošťovacích kamiónech, nakonec jsme to museli zvládnout sami.

Tím pádem byl celý průběh závodu takříkajíc závislý na Vaší posádce a Vaší Tatře. Jaký je toto pocit?
- Moje pocity byly smíšené, byla to obrovská zodpovědnost, nemohli jsme si dovolit žádný kiks, všechno muselo fungovat bezchybně, včetně komunikace s vedením závodu.

Ještě s Vámi ve voze seděl Váš navigátor Ján Svoreň a francouzská lékařka Bouhrim Mberika. Jak jste společně vycházeli a dorozumívali se?
- Našim hlavním komunikačním jazykem byla angličtina, vysílačku dostala na starost doktorka. V kabině panovala výborná atmosféra po celou dobu závodu, i navzdory non-stop ježdění, vyčerpanosti a vysokému tempu, které jsme museli udržovat v celém závodě.

V poušti Vás postihl defekt, s kterým jste si i přes jeho obtížnost bravůrně poradili, můžete čtenářům říci, co se přesně stalo?
- Defektem by jsem to nenazval, byl to jeden z nejnáročnějších dní, kdy nám v poušti uvízlo 5 aut a nedokázali jsme odtáhnout všechny naráz. Když jsme se vraceli pro poslední auto, na přejezdu přes dunu se nám ulomila přední poloosa, následně na to se nám sfoukly přes dohušťování obě přední pneumatiky. Asi po dvou hodinách se nám podařilo auto zvednout a dofouknout pneumatiky, vyprostit vozidlo a následně vyměnit ulomenou poloosu. Takovéto poruchy se v extrémních podmínkách občas stávají, no „co vás nezabije, to vás posilní...“

Panovaly v kabině okamžiky, kdy jste si všichni sáhli takříkajíc na dno sil? Byla to právě tato situace?
- Těžko odpovědět na tuto otázku, z celkového hlediska byly přípravy o mnoho náročnější, než samotný závod, aspoň co se mě týká. Na to, že spánek v těchto závodech bývá luxus, nás připravili dopředu, no pro lepší představu, některým etapám jsme museli věnovat i 48 hodin, Silvestrovali jsme v poušti, Nový rok jsme oslavili francouzským šampaňským a zajedli ho slovenskou klobásou.

A co Afrika jako taková, život v ní, kultura, zvyky? Když srovnáme život zde v Evropě, na kraji Afriky v Maroku a v cílové zemi v Senegalu? Dá se to vůbec srovnávat?
- Maroko je hodně poznačené evropským vlivem, je to poměrně civilizovaná krajina. Čím jsme víc vjížděli do vnitrozemí, tak se začala měnit hustota osídlení i celý ráz krajiny okolo nás. Většina měst a osad se nachází při hlavních cestách, v buši jsou jen malé osady, se skromnými příbytky z hlíny anebo stanů. Často bylo vidět při cestách pastýře koz, zebů a nebo velbloudů. Občas jsme natrefili na vojenské stanoviště, hlavně v Mauretánii. Byli jsme překvapeni ochotou místních lidí a vojáků, když jsme potřebovali nějaké informace o místech, kterými jsme projížděli.

Marocko – Mauretánská hranice byla úchvatná, je tam asi 3km úsek, zem nikoho. Žádné cesty, jen vraky aut... . Mauretánii jsme si užili, nejobtížnější část rallye se odehrávala právě zde. Velmi měkké duny všech možných rozměrů, tvarů a zbarvení střídající se s množstvím trnitých keřů, stepí a plání utvářeli neobyčejný obraz o Sahaře. Dalším divem Afriky je zapadající slunce a s ním zbarvená obloha a následná noc přeplněná hvězdami. To se nedá zažit nikde jinde - jen na poušti. Po příjezdu do Senegalu jsme znova našli asfalt se středovou bílou čárou, znovu rušná velká města s pouličním osvětlením, dopravními značkami, dokonce i zisku chtivými policisty.

No a Dakar je opravdu obrovský. Nekonečné zácpy hrnoucích se taxíků ve všech směrech, samozřejmě k prasknutí plné autobusy, naložené i na střechách, obrovské masy lidí, kteří se vám snaží prodat všecko a za jakoukoliv cenu, to všechno patří k Dakaru - sice civilizovanému, ale přece africkému.

Další foto ZDE : Pouštní zachránce Róbert Kasák, pilot Tatry Balai, na Africa Eco Race 2011

připravil : P. Janků