Je zajímavé, že pořadatelská A.S.O. zvolila pro etapy i bivak jiné názvy, jako by byly významově odlišné: co je na Dakaru speciálka, to zde byla tzv. selektivní sekce. Co je na Dakaru nazýváno bivakem, to byla na CER tzv. servisní zóna a nebo asistenční zóna. Pokud vám tyto termíny připomínají klasické rallye, pak nejste daleko od pravdy, neboť úvodní podnik tzv. Série Dakar jí byl blíže než klasickému maratónu.

 

Zatímco v Africe vznikají bivaky na letištích kvůli dlouhému přesunu spousty pořadatelského materiálu letadly, a tudíž jsou umístěny zcela mimo obydlené oblasti, zčásti i za účelem zabránění konfliktním situacím s místním obyvatelstvem, zde šla rallye lidem naopak vstříc. Například v Baia Mare byla servisní zóna umístěna po dva dny přímo na hlavním náměstí a přilehlých ulicích. Lidé šli ráno do práce a měli evropský Dakar jako na dlani. Některé týmy v servisní zóně i bydlely, ale dost bylo těch, kdo si zajistili hotelové ubytování a do zóny skutečně přijeli ráno jako při rallye, vyzvedli vozidlo, dovezli jej zpět po selektivní sekci, odjeli na novou a večer zase do hotelu. Mechanici byli zpravidla těmi, kdo se od vozů nehnuli. Náš tým zůstával i přes noc v servisní zóně a využil zázemí týmového karavanu i s přívěsem, někteří mechanici spali na korbách asistenčních tatrovek. Autor článku si roztáhl stan na asfaltu mezi asistenčními vozy a spal v něm...

 

Na startu v Budapešti stály v zázemí na Náměstí Hrdinů jen závodní vozy. Všechny doprovody nalezly útočiště v obrovském areálu u nedalekého atletického stadionu Ferencze Puskáse a odtud se také odebíraly na trasu. První servisní zóna se nacházela na poli přímo u dojezdu úvodní speciálky u městečka Vadás. V Baia Mare, jak už bylo zmíněno, byla soutěž na náměstí v přesně ohraničeném prostoru, kam nikdo nesměl. V Debrecínu to bylo podobné, soutěž našla útočiště v areálu místního sportovního komplexu. Rallye sem přijela pouze přenocovat, ale po dvou úsecích v rumunských horách bylo na čem pracovat. Tisíce lidí sledovalo příjezd a působení týmů v servisu zpoza plotu. Pak už se rallye přestěhovala na základnu ve Veszprému, kam naopak mohl kdekdo, ale prostotu bylo i pro příchozí dost.

 

Jedním z nejpůvodnějších znaků afrických bivaků je společná kuchyně a jídelna zároveň, tedy catering. Ten na Středoevropské rallye odpadl. Pořadatelé si situaci zjednodušili tím, že dali týmům pokyn, aby si stravu zajistily ve vlastní režii. I o nás se kolega Luboš staral jako o vlastní a příkladně krmil naše hladové krky. Závodní posádky už tedy nebylo možné potkat procházející se po bivaku tak často jako na Dakaru, našly totiž útočiště v hotelu.

 

Pořadatelé veškerý svůj materiál nakládali do nákladních aut místo letadel. Press room byl jen jednou umístěn v rozkládacím stanu po dojezdu první speciálky, jinak se vždy nacházel v nějaké budově. Ředitelství  soutěže a služby závodníkům byly umístěny v unikátním rozkládacím návěsu. Organizačních vozidel (tradiční pruhované Toyoty) bylo potřeba mnohem méně, ale na pokrytí kontrolních bodů a pro televizi to stačilo.

 

Přesto lze říci, že ten, kdo fandí Dakaru a zajímá se o techniku vozidel, musel si v bivaku ve Veszprému přijít na své. Servis a servisní práce měl jako na dlani. Každý zažil to vzrušující šimrání ze spousty krásné techniky na malém prostoru, i když posádek byla v Maďarsku a Rumunsku proti Dakaru polovina a asistenčních vozidel jakbysmet. V Africe by se bez zaplacení tučného startovního do bivaku nikdy nepodívali.

 

Jiří Vintr