Život mechanika u truckracingu

Židovice – Je jedním z trojice mechaniků tahače Markuse Oestreicha, ale jinak je u závodního týmu MKR Technology šéfmechanikem. Jakub Čaněk má ze všech kluků s truckracingem nejdelší zkušenosti. Ve světě závodních tahačů není žádným nováčkem, což je oproti kolegům naprostá výjimka. Na dílně mu ale nikdo neřekne jinak než „Šlahoun“ a v následujícím rozhovoru nezapomene ani prozradit, proč mu tak kluci vlastně říkají.

Kubo, jak vůbec začala tvá historie ve světě motorů a následně v truckracingu?
Jsem vyučený automechanik. Auta jsem dělal díky Pepovi Brůžovi z Brozan, který mě všechno kolem téhle automechaničiny naučil. Historie v truckracingu u mě začala v týmu Buggyra. Znal jsem se s Davidem Vršeckým v Roudnici. Měl jsem hodně motorek, David také jezdil na motorce, navíc s různými závodními auty. Věděli jsme o sobě a právě David mě k tomu přivedl. Jednou jsem ho potkal a zeptal se, jestli je vůbec šance se tam k nim podívat, protože závodění mě zajímalo odmalička. Líná huba, holé neštěstí. Bylo to v roce 2003, co jsem oslovil Davida a v lednu 2005 jsem už byl zaměstnaný v Buggyře, kde jsem byl až do konce roku 2010.

Co to, že jsi přišel ke konkurenčnímu týmu MKR?
V Buggyře jsem poznal šéfa MKR Maria Kresse, který tam působil. Pak mi odešel, ale nějak se mi po něm stýskalo, takže se dá říci, že jsem se k němu vrátil.

Co tě na truckracingu baví?
Truckracing má na Podřipsku díky Buggyře velké jméno a velký zvuk. Líbil se mi vždycky už odmalička, kdy jsem pozoroval Martina Koloce. Babička navíc bydlí kousek od Koloců, takže už jako třináctiletý kluk jsem vnímal, že tu Martin Koloc něco založil a sledoval jsem to.

Mnozí vidí jen závod obrovských monster. Jak bys truckracing přiblížil lidem, kteří o něm nic neví?
Truckracing je práce a jen samá práce. Především teď, kdy stavíme nová auta, je to pro nás od rána do večera. Když to vezmu jen ze svého pohledu, tak pro mě je truckracing hlavně obrovská láska s velkým množstvím práce. Člověk je u tahačů víc než doma.

Co na to říká manželka?
Naštěstí jsem si našel ženskou, která pro to má pochopení. Je tolerantní, protože její táta je celoživotně trucker a moc doma ho nemívala, takže je zvyklá a já jen zapadl do koleje, protože jsem také trucker, co věčně není doma.

Jak to chodí, když se nezávodí?
Když se nezávodí, je to život na dílně, protože díky konkurenci, která nespí, my musíme pokračovat pořád dál a dál, abychom zrychlili. Jsme pořád ve vývoji, který nekončí.

Ty jsi říkal, že Mario je člověk, kvůli kterému jsi přešel k MKR. V čem je tenhle člověk výjimečný?
Mario je zajímavý tím, že nikdy nepolevil, nikdy neslevil ze svých nároků. Ví, co chce a jde si za svým. Je určitě velkou inspirací a jako člověk má dobré srdce, takže to rozhoduje.

Co tě v truckracingu nejvíce zaujalo?
O truckraingu jsem měl nějakou představu, která se ukázala být úplně mimo. Byl jsem hodně šokovaný, když jsem nastoupil k Buggyře a viděl realitu. Třeba, když se po dvoudenní jízdě do Španělska přijelo na okruh a hned se začal stavět stan. Vůbec jsem nečekal, že se celý den nebo dva staví stan na to, aby se udělalo zázemí. Že se vše hned musí připravit, udělat, vyložit, poskládat a ve výškách postavit. To byl trochu šok.

Je nějaký moment, který ti utkvěl v paměti?
Za těch osm let těch momentů, ať už dobrých nebo špatných, bylo více než dost. Nejlepší doba samozřejmě byla, když jsme vyhráli tituly. Pěkné momenty byly, když už se to auto postaví a jede to. Dokud si do toho člověk také sám nesedne, tak neví, co to auto dokáže. První dobrej moment byl, když jsem si sednul do toho auta, které jsme v Buggyře postavili za tři měsíce a jeli jsme hned testovat. David mě v něm svezl. Kulil jsem oči, protože už tenkrát to auto jelo jako bejk.

Co třeba letos, který závod byl nejhorší?
Letos byla nejtěžší první Jarama, kde jsme nestavěli ani stan, jelikož jsme se připojili k protestu, že se jede dvakrát v sezóně na jednom okruhu, což pro nikoho není úplně dobré. Fakt to bylo peklo - neměli jsme nad sebou stan, nebyli jsme ve stínu, takže už jen samotné počasí nám dalo zabrat. Celý víkend bylo azuro a nějakých pětatřicet stupňů. Navíc nám technika podala ruku, jak se říká, takže to byl podle mě nejhorší závod sezóny.

Jakou máš dnes jako šéfmechanik v MKR úlohu?
Je to takový dohled nad vším, když tu Mario není. Mám na starosti celou dílnu a na cestách za úkol dovézt celý tým na závodní okruh a zařídit, aby bylo po technické stránce vše na víkendové závody připraveno.

Jak vůbec vypadá práce mechanika?
Ono to vlastně nijak složité není. Člověk prakticky musí umět všechno, takže dělat s karboflexou, přezouvačkou gum, na vrtačkách, je tu i drobné fušování do soustružení, i když na to tu máme specialistu.

Je to vůbec práce a dá se k tomu tak přistupovat?
U mě se kloubí práce s koníčkem. Musíš tomu dát hodně srdce. Je to sice práce jako každá jiná, ale musíš to mít hodně rád.

Je určitě spoustu kluků, kteří by chtěli být u závodního týmu, dal bys jim nějakou radu?
Musí si jít tvrdě za svým. Dokonce bych řekl, že ta šance je docela velká, protože lidé přichází a odchází. Náš tým se do dnešního dne pořád rozrůstal, tak věřím, že to tak půjde i do budoucna. Je to určitě i o štěstí, aby člověk byl ve správnou dobu na správném místě.

Jaká jste parta? Jak s kluky fungujete?
Jsme spolu takřka celý rok a samozřejmě i ta ponorka někdy zafunguje. Zrovna děláme na dvě směny, takže šest lidí je na jedné a šest na druhé. Na dílně se dělá od rána do noci, takže se jako celý tým teď moc nevídáme, předáváme si práci v půli dne, takže to je jediná hodina, co se potkáme. Je to teď zvláštní, protože se musíš vyrovnat s tím, že jeden týden pracuješ ranní od rána do odpoledne a druhý zase nabudit tělo na odpolední od oběda do večera. S tím se nějak nemohu vyrovnat (usmál se).

Co děláš, když je volno?
Když mám volno, tak se věnuji rodině, protože mám s manželkou tříletého kluka. Jelikož dodělávám barák, je to můj druhý koníček. Když mám chvilku, přichází práce kolem něj nebo na zahradě. Po práci přichází taková hobby práce.

Všichni ti říkají Šlahoun. Jak a proč tahle přezdívka vznikla?
To je po dědovi. On byl hrozně vysoký. Nejprve byl hubený, ale pak dost zesílil. Měl přes metrák, nějakých sto sedmnáct kilo, ale všichni mu pořád říkali „šlahoun“. Když jsem byl v Buggyře, tak mi stejně začal říkat jeden z kluků, který dědu znal. Od té doby mi to zůstalo.

Fotogalerie